Nelze se ubránit obdivu – až údivu, jak papež František vykonává svůj svatý úřad. S jakým nasazením. Když byl v roce 1978 na papežský stolec zvolen krakovský arcibiskup Karol Wojtyła jako Jan Pavel II., bylo mu 58 let a celý svět byl udiven – kromě mnoha jiného – i délkou a bohatým programem jeho apoštolských cest; o jedné z jeho návštěv v několika zemích subsaharské Afriky řekl rakouský novinář, že spíš než apoštolskou cestu připomíná svou náročností překážkový běh... Nynější Svatý otec František se stal nejvyšší pozemskou hlavou církve ve věku 77 let. Cestuje méně než Jan Pavel II., ale rozhodně ne málo. Za několik dní, 13. března, to bude osm let, co je papežem, a za tu dobu vykonal na tři desítky i velmi náročných návštěv různých v různých koutech světa. Jeho současná apoštolská návštěva Iráku překonává svou náročností a hlavně komplikovanými okolnostmi většinu z nich. Množstvím a náročností jednotlivých bodů programu připomíná pouť do Iráku apoštolské cesty Jana Pavla II. – ovšem koná ji muž již čtyřiaosmdesátiletý a nepřekypující zrovna zdravím.
A nadto se jako oblak nebezpečí nad jeho cestou vznáší stále ještě nepřekonaná pandemie nemocí covid 19 (v roce 20210 kvůli ní papež necestoval).
Svatý otec přijíždí do země, která ještě ani zdaleka nezvládla politický neklid a terorismus; přistál na letišti, jehož personál má stále ještě v živé paměti poslední bombový útok.
Je známo, že někteří západní politikové své návštěvy v zemních jako je Irák, neoznamují dopředu a i pak bez přesného itineráře, aby nedali příležitost případným atentátníkům. Svatý stolec oznámil program cesty Svatého otce týdny dopředu se všemi podrobnostmi. Papež je hostem v zemi, kde jen za dobu jeho pontifikátu byly pro svou víru zavražděny desetitisíce křesťanů – a ze svých domovů jich byly vyhnány statisíce.
Uvítání nejen ze strany iráckých křesťanů, což je více než pochopitelné, ale i vlády a nejširší irácké veřejnosti je vřelé, nadšené, spontánní, plné radosti a vděčnosti – vždyť přijíždí-li papež, jsme opět normální zemí na mapě světa, ne stále a nekonečně mokvající vřed nevyléčených konfliktů… A prostí Iráčané se rovněž nestačili divit, jak jinak spíše letargický irácký stát dokázal v trase papežovy cesty rychle odklízet válečné trosky a někde dokonce i nově vyasfaltovat silnice. Kdyby papež cestu ještě o pár dní odložil, žertovali iráčtí občané, možná by vláda uklidila celý Irák…
„Všichni jste bratři,“ je moto papežovy cesty. A svým jednáním to František dokazuje; jedná jako ten, kdo „nalomenou třtinu nedolomí“ (srov Iz 42, 3); nepřipomíná nedemokratičnost irácké ústavy, která stále ještě nezná rovnost před zákonem a na křesťany hledí jako na občany druhé kategorie. Naopak sám sebe označuje za kajícníka – a snad ještě více než utrpení křesťanů připomíná utrpení jiné menšiny, jezídů...
Papež nepřináší do Iráku žádný politický katolicismus, nic takového. Jeho poselství je jenom evangelium: Bůh je náš Otec; miluje všechny lidi bez rozdílu. A nejvíc jej trápí, když si jeho děti navzájem ubližují.