Je krátce po páté. Otevírám vrátka vedoucí ze stodoly na zadní zahradu. Teploměr na domě ukazoval pět stupňů Celsia. Sluníčko nesměle vykukuje za obzorem a nemá ještě sílu. Navlékám se do včelařské kombinézy. Patronem včelařů je svatý Ambrož, který prý jednou usnul s otevřenými ústy a do nich mu zaletěl včelí roj. Přežil to zřejmě proto, aby svými kázáními mohl obrátit svatého Augustina, génia křesťanského starověku. Já se všemožně snažím, aby mi včelka nepronikla ani do nohavic, natož do ústní dutiny. Součástí této snahy je i to brzké vstávání. Včely v té ranní zimě nebrání své medové zásoby tak vehementně, jak by mohly.
Za stodolu jsem umístil jen tři včelstva, dalších devět stojí v remízku za vesnicí. Ten včelí odřad bohatě stačil na to, aby se už v loňském roce rapidně zvýšila úroda na ovocných stromech. I letos jsou obalené. Možná i proto, že jsem po dlouhých letech a dvou kurzech konečně pochopil, jak stromy zjara prořezat.
Z úlů vybírám první rámky s letošním medem. Květovým medem z jabloní, třešní, hrušní, mirabelek, ale nejvíc asi z řepky, která dokvítá na polích všude kolem. Jedno včelstvo není úplně v kondici, mumie včelích larev na dně úlu svědčí o vápenatění plodu. Není to žádná katastrofa, ale léčit se bude. Nejlepší bude celé včelstvo přemést do prázdného úlu s novými mezistěnami a staré rámky s voskem roztavit. To ta mikroskopická houba, která má vápenatění na svědomí, nepřežije!
Končím u včel a za živým plotem se ozývají ovce. Přikrmovat nepotřebují, trávy je zatím dostatek. Ale voda se jim přinést musí. Letos jsme koupili tři čistokrevné jehničky valašek, takže v naší středočeské vesničce je od nynějška kousek Beskyd. Před sto lety se počty těchto oveček v naší zemi počítaly na statisíce, teď jich je v Česku asi třináct set a na Slovensku tři sta. Nahrazují je zmasilejší plemena a ovcí vůbec hodně ubylo. A to je škoda, málokteré zvíře je tak nenáročné a mně veskrze sympatické. Příští rok na jaře zakoupím berana, aby nezůstalo jen u nářků a planých řečí nad stavem bravu. Pevně doufám, že při soužití s ním o svůj optimismus nepřijdu.
Kromě včel, ovcí, hejna chroustů, myší podkousávajících manželčinu zeleninu a armády slimáků bydlí na zahradě také osm slepic. Protože místní liška v posledních letech v domácích chovech pěkně řádí, zakoupil jsem pojízdný kurník s výběhem nazývaný „slepičí traktor“. Každý den se s tou pevností smontovanou z kovových profilů a silného pletiva o dva metry popojede, slepice si nazobají trávu a opeření dravci i liška s kmotrou kunou mají utrum. Zahradní pobyt slepicím končí v říjnu, to se stěhují na zimoviště do chlívku.
Vracím se domů a snažím se nešlapat na seno zmáčené ranní rosou. To se bude otáčet až odpoledne po oschnutí. Zanotoval bych si píseň „Beskyde, Beskyde“, ale v domě spí nejmenší vnučka s dcerou, tak jen tiše svlékám včelařskou uniformu a chystám se do práce.