„Maté,“ řekl jsem ve specializovaném obchodě se spoustou druhů čaje.
„Maté? Jaké?“ usmál se na mě prodavač a vyjmenoval několik druhů; nic mi to ovšem neříkalo.
„Prosil bych ten čaj maté, který pije papež František.“
„Promiňte prosím,“ řekl prodavač, „ale já nemám nejmenší tušení, co pije papež – a ani mě to nezajímá.“
Myslel jsem, že obejdu pult a políbím ho na čelo: „Vy jste po dlouhé době první, kdo když se řekne papež, tak nevyskočí jak čertík z krabičky a nezačne nadávat…“
„To bude asi tím, že nejsem katolík,“ usmál se prodavač, „tak který?“
„Ten nejsilnější.“
„A ještě!“ dodal jsem.
Lopatka mizela ve velikém sáčku.
„Víte,“ rozvykládal jsem se, „ já když se dívám v televizi každou neděli na ty tisíce lidí, kteří přišli na náměstí Svatého Petra poslechnout si myšlenky Svatého otce, pozdravit ho a přijmout jeho požehnání, ať už ze vzdálenosti třeba jen několik set metrů, když jsou to Římané, nebo několika set kilometrů ze všech konců Itálie nebo tisíce kilometrů z celého světa, říkám si, že dobro nakonec zvítězí právě přes hlavy všech, kdo jenom polemizují a nenávidí…“
„Tři sta sedmdesát čtyři,“ usmál se prodavač. Uzavřel sáček lepicí páskou.
Cože – tolik?
Položil jsem na pult pětistovku: „To je dobrý!“
„Počkejte, to nemůžu, to je moc,“ řekl prodavač. „Tak aspoň takhle, “ podal mi přes pult sak a stokorunu.
„Na shledanou,“ řekl jsem.
„Na shledanou,“ vyprovázel mě muž za pultem se širokým úsměvem.