Máme zase smutek v lících
pro tu hrůzu v Záběhlicích;
vymyká se fantazii,
jak někteří lidé žijí,
nad národem se divně smráká,
když může znásilnit i žáka
kantor na dobré průmyslovce.
Však kde příčinu dohledat?
Já myslím, že je to celibát.
Máme zase smutek v lících
pro tu hrůzu v Záběhlicích;
vymyká se fantazii,
jak někteří lidé žijí,
nad národem se divně smráká,
když může znásilnit i žáka
kantor na dobré průmyslovce.
Však kde příčinu dohledat?
Já myslím, že je to celibát.
Hrnčířská ulice je krásná. Kdy jsem tudy šel naposled jen tak, bez cíle a bez záměru? Ze sklepních okem minipivovaru Magistr je cítit hořká vůně, hořčejší, než jakou občas zaplavuje okolí Mendlova náměstí maxipivovar Starobrno: asi dnes vaří nějaký hodně drahý pivní speciál... Na zdi baráku s pivovarem je pokus o umění: pamětní deska pro kvasinku pivní, za její zásluhy, že mění cukry na etanol a oxid uhličitý; deska je doplněna plastikou zobrazující hrdinku v silně nadživotní velikosti, měřítko neuvedeno. Nápis praví: „Vytvořil pan Vlastimil Dvořák z Razové“ – aha, pan Vlastimil Dvořák z Razové, to bude asi nějaký drobný šlechtic se zlatou kvasinkou v erbu. A k tomu ještě spirituální rozměr: „Požehnal P. ThLic. Václav Slouk, děkan děkanství brněnského“.
Všem padlým vzdát úctu
a poklonění – o tom sporu není.
Ale když slyším slova o svobodě
(zvláště z úst některých řečníků),
zdá se mi, že stojí na běhuté vodě
a s pravdou nemají žádného dotyku...
Je výročí,
po sedmi stech letech
bulvár píše o ženách, o dětech,
je výročí, tak všichni žvaní,
(žvaní a žvaní bez ustání),
žvaní a žvaní, až Pán Bůh brání:
o moudrostech i blbostech,
o politice i o kostech,
a jeho dávných zraněních...
Hle, Sládek Miroslav
snaží se získat dav,
být politikem znova!
A soudruhy potěší,
Milouši Jakeši,
tvá upřímná slova...