Fejetony

A říká osel volovi: No to mi řekni, ty vole,
všichni jsme z toho hotoví, co jsou ty lidi za spolek:
Daří se jim skvěle,
mají Spasitele,
zahřát ho na těle musí osel a volek...

Za rok budou komunální volby. A teď napíši něco kacířského. Není takový problém je vyhrát! „Doufám, že od toho neutečeš. Takovejch rozdělanejch věcí, kdo by to dodělal. Jestli kvůli tobě příde někdo, kdo to nezvládne, tak to bude tvoje vina.“ Taková konstatování slyším ze všech stran. Od věrných podporovatelů i od těch, co ani k volbám nechodí. Už mi bylo devětačtyřicet. Ne, nejsem žádný stařec. Ale „pára“ mi ubývá. Mimo práci starosty už nemám sílu dělat věci, které jsem dělal rád. Vyrobit lavičku, vzít kluky k rybníku...

Byl běžný pracovní den. Několikrát jsem vyrušila kolegyni svými dotazy. Kolegyně už byla zřejmě nervózní a důrazně mě vyzvala, abych, pokud potřebuji zodpovězení dotazů, hovořila stručně. Snažila jsem se kolegyni již nerušit a ponořila se také do práce. Vtom se ozvalo klepání. Vešel nesmělý pán, že prý prodává peněženky...

Hlavní město České republiky se jmenuje Lány. Je tam zámek, kde sídlí panovník, krytý jaksi autoritou jednoho svého předchůdce, a jedná. Politické strany zvolené do sněmovny přijíždějí za ním a on je – ve vhodných rozestupech, aby každé setkání mediálně náležitě doznělo – laskavě přijímá. Panovník sídlí za velikou kovanou bránou a hlídají nám ho vojáci v pruhované budce. Televize vždycky ukáží, v jakém autě jednotlivé politické strany přijely, a brána zámku se zavře. Novináři a případný další chudý lid musí čekat na silnici před bránou. To je nemůžou pustit alespoň do parku? Ne, z nějakého závažného státnického důvodu to není možné...