Nakladatelství Prostor vydalo znovu slavnou knihu rakouského spisovatele Stefana Zweiga (1881–1942) Svědomí proti násilí ve vynikajícím překladu Valtera Feldsteina. Je to kniha o jednom případu ze 16. století – a zároveň a především vášnivá (a moc dobře napsaná!) obhajoba svobody obecně – a svobody svědomí speciálně. Tak jí rozuměli čtenáři při prvním rakouském vydání v roce 1936, kdy už dopadal na Rakousko dlouhý stín Adolfa Hitlera, tak jí rozuměli i čtenáři českého překladu, jehož vydání se stihlo ještě na začátku normalizace v roce 1970.
Tristním hrdinou Zweigova knižního eseje je náboženský reformátor Jan Kalvín (1509–1564) a jeho – moderním termínem řečeno – justiční vražda popírače nauky o Boží Trojici Miguela Serveta (upálen 1553).
Zweig cituje Kalvínova slova o Ženevě před reformátorovým příchodem do města: „Nebylo v ní vlastně dohromady nic. Kázalo se tam a to bylo všechno. Posbírali všechny obrazy svatých a spálili je. Ale to ještě nebyla žádná reformace, všechno bylo v naprostém nepořádku“ (s. 37). „Pořádek“ v Ženevě nastává až s Janem Kalvínem. Zweig sleduje, jak Kalvín svou duchovní moc kazatele postupně mění v politickou moc absolutního pána nad životem celého městského státu. „Ve věcech duchovních a náboženských není ochoten ponechat ani píď volného prostoru vnitřnímu přesvědčení jednotlivce; církev má podle jeho pojetí nejen právo, nýbrž i povinnost vnutit lidem bezpodmínečnou, autoritativní poslušnost a trestat bezohledně dokonce i pouhou vlažnost“ (s. 38). Čtenáři z roku 2017 to asociuje současný severokorejský režim, kde byli lidé odsouzeni jen za to, že na pohřbu Milovaného Vůdce příliš málo plakali; nejde už vlastně o náboženství, nýbrž jen o moc. Všichni občané Ženevy museli přijít do kostela a složit tam přísahu na jedenadvacet bodů Kalvínova katechismu: byli tam dováděni městským biřicem ve skupinách po deseti. Kdo odmítl přísahat, měl neprodleně Ženevu opustit...
Toto vyhnanství ovšem Kalvín ještě neprosadil – a nakonec to byl on, kdo musel odejít. „Většinou trvá nějaký čas, než lid zpozoruje, že na dočasné výhody diktatury, její pevnější kázeň a zesílenou kolektivní průbojnost, doplácí vždy újmou na osobních právech jednotlivce a ztrátou některých starých svobod. Také v Ženevě dochází k tomuto poznání jen znenáhla. Z upřímného srdce souhlasili občané s reformací, dobrovolně se shromáždili na náměstí, aby se jako nezávislí mužové zdvižením ruky přihlásili k nové víře. Ale jejich republikánská hrdost se bouří, když jsou pod dozorem biřice hnáni jako trestanci městem, aby v kostele přísahali na každý paragraf pana Kalvína. Nedožadovali se přísnější mravní reformy proto, aby jim nyní tento nový kazatel každodenně pro nic za nic vyhrožoval klatbou a vyhnanstvím jen z toho důvodu, že si třeba při sklence vína vesele zazpívali, nebo že měli na sobě šaty, které se /.../ zdály příliš barevné nebo příliš okázalé“ (s. 41–42).
Ano, i když se o tom možná ví jen málo, první období Kalvínova působení v Ženevě skončilo tím, že byl z města vyhnán. Dejme slovo Stefanu Zweigovi: „Takový obrat není v životě diktátora nijak nebezpečný. Naopak, ke konečnému vzestupu na neomezeného držitele moci je téměř nezbytné, aby na počátku utrpěl takovouto dramatickou porážku. Vyhnání, věznění, klatba nejsou pro velké světové revolucionáře nikdy překážkou, nýbrž pokaždé ještě zvýší jejich popularitu; aby je masy mohly zbožňovat, musí se tito mužové stát mučedníky, a právě skutečnost, že ho nenáviděný systém pronásleduje, dává teprve lidovému vůdci psychologické předpoklady pro jeho budoucí rozhodný úspěch u mas, protože každá taková očividná zkouška jen posiluje v lidu svatozář budoucího vůdce a narůstá až do mystičnosti“ (s. 48). To jsou hořká, ale nanejvýš pravdivá slova; Zweig při nich samozřejmě myslí v první řadě na Hitlera, i když uvádí jiné příklady z dějin – ale příkladů by se mohlo ještě uvádět mnoho. Snad jen je třeba dodat, že občas je nějakou mocí pronásledován, vyháněn i vězněn spravedlivý, čestný a k dobrému inspirující politik a vůdce; nebo alespoň průměrný.
Ovšem žádná diktatura se neudrží, pokud je proti ní sto procent obyvatel, aspoň pro počátek diktatury je zapotřebí určitá podpora obyvatel – a ta vzniká nejčastěji z pocitu nebezpečné anarchie a zmatku v zemi. Neuplynuly ani dva roky a Ženeva začala Kalvína přemlouvat, aby se vrátil; ten tvrdě licitoval a trval na tom, že se mu město zcela podrobí („subordonner“); teprve pak souhlasil s návratem. S podrobnostmi odkazuji na Zweigovu knihu – jen shrnující citát: „Ženeva se chystá na Kalvínův příchod jako přemožené město na vstup dobyvatele“ (s. 51).
Událostí, která stojí ve středu Zweigovy knihy, je upálení Miguela Serveta v Ženevě 27. října 1553. I když se už delší dobu k něčemu podobnému schylovalo, přesto „žádný z vůdců reformované církve,“ píše Zweig, „se nechtěl odhodlat k rozhodnému kroku, že by vydal katovi člověka, jinak nebo nezávisle smýšlejícího. Oni sami se ještě živě pamatují na dobu, kdy jako duchovní revolucionáři obhajovali proti papeži a císaři vnitřní přesvědčení jako nejsvětější právo člověka. Proto pokládají zavedení nové, protestantské inkvizice za nemožné. Tento historický krok učinil nyní Kalvín upálením Serveta. Rázem roztrhal na kusy reformací vybojované právo na ´svobodu křesťanského člověka´, jediným skokem dohnal katolickou církev, která, budiž jí to přičteno ke cti, váhala přes tisíc let, než se odhodlala zaživa upálit člověka pro svévolný výklad křesťanské věrouky. Kalvín však zneuctí reformaci již ve druhém desetiletí své vlády /.../“ (s. 164–165).
Na vlnu zděšení, která proběhla protestantským táborem v Evropě po Servetově popravě, reaguje Jan Kalvín spisem Obrana pravé víry a trojjedinosti před Servetovými strašlivými bludy. „Na jedné straně chce Kalvín, varován všeobecnou nevolí, svalit zodpovědnost ze sebe na ´vrchnost´, na druhé straně musí dokázat, že magistrát jednal správně, když vyhladil takové ´monstrum´,“ píše Stefan Zweig na straně 168 a následujících ve své knize, kde přináší brilantní (a dosti děsivý) rozbor Kalvínova postoje. A ukazuje, že z nekatolických humanistů, ze strachu, aby také nebyli označeni za kacíře, žádný s tímto postojem nepolemizoval.
S jedinou výjimkou. Tou byl francouzský kazatel a teolog Sebastian Castellio (1515–1563), působící na univerzitě v Basileji. Castelliův zápas s Kalvínem – to je také podtitul a hlavní motiv Zweigovy knihy.
Basilej byla tehdy zvláštním ostrůvkem tolerance: „Žije tu Karlstadt, vypuzený z Německa Lutherem, i Bernard Ochino, vyhnaný z Itálie římskou inkvizicí, žije tu Castellio vyhoštěný ze Ženevy Kalvínem, žije tu Lelio Socino a Curione a také tajně pod cizím jménem i novokřtěnec David de Joris, uvržený do klatby v Nizozemí“ (s. 176).
„Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka. Když Ženevané popravili Serveta, nehájili učení, nýbrž obětovali člověka; ale víra se nevyznává tím, že jiného člověka upálíme, nýbrž jen tím, že se pro tuto víru sami necháme upálit,“ napsal Castellio. Skutečně nemálo současníků se bálo o Castelliův život, i když žil v Basileji: tak silná byla Kalvínova nenávist. Ale Castellio zesnul uprostřed sporu s Kalvínem roku 1563 přirozenou smrtí.
V 16. století ovšem, jak Stefan Zweig připomíná, nebyla poprava pro náboženské přesvědčení nic neobvyklého: „Od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři“ (s. 162). „Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat, považoval by to každý panovník za velikou ztrátu,“ cituje Zweig z Castelliovy knihy, kterou se učenec ozval proti Kalvínovu kroku a jež Jana Kalvína na nejvyšší míru rozčílila a reagoval na ni spisem plným nenávisti a hrubých nadávek. A Zweig dále: „´Nevím,´ povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, ´zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v době naší´“ (s. 162–163). Ale „válkychtivé“ 20. století v roce 1936, kdy Stefan Zweig vydal Svědomí proti násilí, ještě ani zdaleka nekončilo... Vlastně nikdo nemohl nic předvídat: ani Castellio třicetiletou válku, ani Stefan Zweig holocaust, ke kterému se sotva schylovalo...
Ovšem zabíjení ne ve válkách, ale v soudním síni – a ne pro kriminální skutek, nýbrž pro teologický názor, to je něco obzvlášť děsivého a odporného. A Bůh dopustil, že nikdo z křesťanů se nemůže tvářit, že právě on je členem směru v křesťanství, který nikdy nikoho pro víru nezabil. Roku 1415 byl upálen z rozhodnutí katolického koncilu v Konstanci kněz Jan Hus, o rok později zahynul na hranici z rozhodnutí stejného koncilu Jeroným Pražský; v následujících létech pak zemřely desítky katolických kněží a řeholníků v plamenech rozžehnutých husity; roku 1535 byli pro svou víru v papežství popraveni John Fisher, Thomas Morus a desítky dalších křesťanů v Anglii, roku 1600 upálila papežská moc v Římě Giordana Bruna; roku 1682 byl upálen v Rusku protopop Avvakum...
Jako katolík jsem velice, velice vděčný svatému papeži Janu Pavlu II., že v roce 2000 oficiálně vyznal a přiznal zločiny katolické církve a při liturgii ve Svatopetrské bazilice se za ně církev omluvila a poprosila o odpuštění.
Jan Pavel II., ještě jako jeden z koncilních otců, patřil také mezi iniciátory Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae, kterou přijal Druhý vatikánský koncil 7. prosince 1965; zde se kromě jiného říká: „Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musejí být proti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“ (čl. 2).