O svém románu Vyhaslý případ (originál 1961, překlad František Fröhlich 2007) napsal Graham Greene v úvodní dedikaci, že je to „pokus dramaticky vyjádřit různé typy víry, poloviční víry i nevíry v takovém prostředí, stranou světové politiky a domácích starostí, kde se tyto rozdíly ostře pociťují“. Myslí se prostředí misií ve střední Africe: dějištěm je leproserie poblíž pralesa, kde v období deštů není sjízdná jediná vozovka do města a kde pracují kněží a řeholní sestry. Ale rozdíly víry a nevíry snad aspoň někteří pociťujeme i v naší nehorázně blahobytné Evropě: málokterý román a vůbec umělecký text mě vyprovokoval k revizi vlastních náboženských postojů tak mocně jako Vyhaslý případ.

Malá rekapitulace čtenářské zkušenosti s Greenem: Moc a sláva mě jednoznačně nadchla a dodnes mě léčí z dojmu, že moderní evropská literatura je zákonitě tak nábožensky indolentní jako moderní evropská společnost. Jádro věci už jsem četl se smíšenými pocity: nabídnout Bohu své vlastní zatracení jako oběť za své bližní – budí to soucit, ale ne obdiv; je to duchovní experiment, ale ne příklad k následování. Honorární konzul a Doktor Fischer ze Ženevy jsou slova do pranice od člověka, který přestal mít rád církev, i když to tam není hlavní téma. A Vyhaslý případ je i dobou vzniku uprostřed jako most, po kterém Greene asi přešel z řad církve do její cizinecké legie: to přirovnání použil ve vzpomínkách nazvaných Kus života, i když tím nemyslel přímo ten román, nýbrž celkově svůj konfesní vývoj. Jsou to jakoby tři vrcholy v pohoří: z Vyhaslého případu je vidět Moc a sláva i Honorární konzul, ale od Honorárního konzula už je Moc a sláva v nedohlednu.

Bývalý věřící

Hlavní hrdina Vyhaslého případu s tajemným jménem Querry (anglické queer znamená mj. „podivný“ a query „otazník“) má pro útěk z církve důvody, které si nedovolím znevážit: slavný architekt moderních kostelů, který po sérii úspěchů bohužel ztratil víru, ale pro veřejnost je pořád „katolický umělec“, se nechce dál přetvařovat. Prchá od civilizace co nejdál a dopluje lodí až do izolované leproserie uprostřed Afriky, kde ho nikdo nezná. Jenomže člověk míní a Pán Bůh mění: „Očekával lékaře a sestry – a zapomněl, že tu najde kněze a jeptišky.“ Jak praví žalm 138 v překladu Josefa Kunického: „Kdybych na nebesa vystoupil, jsi tam, kdybych klesl do podsvětí, jsi tam, kdybych si připjal křídla úsvitu, kdybych se usadil u nejzazšího moře, i tam mě povede tvá ruka, bude mě držet tvá pravice.“

Misionáři ho naštěstí přijímají ohleduplně, neptají se ho na minulost a čekají, až se rozkouká a sám jim začne pomáhat s tím, co umí – se stavbou nemocnice. Mají tiché sympatie i tak velkého kritika církve, jako byl Greene. Zdánlivě se starají víc o věci časné než o věčné, ale jak jinak v africké leproserii? „Jsme tady, abychom pomáhali, ne abychom odsuzovali,“ říká představený jednomu horlivému spolubratrovi. Hleďme: „Nesoudíme – pomáháme.“ Tak se jmenuje český projekt podporující ženy, které jsou okolnostmi tlačeny jít na potrat. Běží od roku 2014. Že by si jeho zakladatelé vypůjčili název z Vyhaslého případu?

Ale všudypřítomné typusy „poloviční víry“ si uprchlíka najdou i v hloubi Afriky. Ředitel továrny na palmový olej André Rycker ho pozná podle snímku v americkém magazínu a s chutí prozradí otcům v misii, že to je ten slavný katolický architekt Querry. Hned poté zavětří horlivý otec Tomáš, že má konečně příležitost někoho obrátit a duchovně formovat. Snad to známe i z našeho křesťanského makro- i mikrosvěta: někteří touží zařadit do církve významnou osobnost, jiní aspoň milovanou osobu... A dovrší to novinář se zlověstným jménem Parkinson, který cestou do leproserie málem vypustí duši, aby tu našel senzační námět: udělá z Querryho legendu a bez ohledu na fakta ho vylíčí jako moderního světce, jako katolického Alberta Schweitzera, který ze světa umění a přepychu odešel do bídy sloužit malomocným.

Pokud není školácké až komické brát si z literatury poučení pro život, pak si tu s dovolením jedno vezmu. Každý z nás jistě zná aspoň jeden „vyhaslý případ“ – nějakého bývalého věřícího nebo i trvale nevěřícího, který je osobně velice slušný a schopný a jistě by byl přínosem pro naše křesťanské společenství a vůbec pro naši unavenou církev, protože „děti světa bývají prozíravější než děti světla“. Ale takový člověk potřebuje klid a jeho případný návrat chce svůj čas. Querry sice v románu víckrát vyzná, že nevěří, ale nese v sobě některé plody křesťanství, ať už je získal náboženskou výchovou, nasál v křesťanském ovzduší nebo je má v genech: současní nevěřící zdědili do své povahy leccos od svých věřících předků. Proto přitahuje zájem věřících – upřímných i těch falešnějších. Ovšem několikrát v románu prosí aktivní křesťany ve své blízkosti, aby mu dali pokoj. Když na to nedbáme a nemáme ohledy, můžeme svým blízkým náboženství nadosmrti zprotivit.

Nepřátelé víry: fráze a sebeklam

Rycker bude pro mě nezapomenutelná postava. Býval šest let novicem u jezuitů a jeho vlastní slova naznačují, že tam asi vadila jeho povaha: „Kdyby býval jeden instruktor noviců méně nespravedlivý, tak byste se tu se mnou nesešel,“ říká Querrymu. Baví ho řeči o náboženství, ale ty jeho jsou sestavené jenom z frází. S mnohem mladší ženou Marií žije dost sobecky a ještě to biblicky zdůvodňuje. Querry mu marně naznačuje, že láska nejsou fráze o Bohu a že v ní má být taky svoboda. I pro mě je teď nejjednodušší, abych ho charakterizoval biblickou větou, která se často omílá jako fráze: „Kdybych neměl lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon.“ Máloco mě v církvi trápí tolik jako situace, kdy se místo věcných vyjádření recitují prefabrikované sentence. Náboženská komunikace bez frází, to je můj sen.

Také otec Tomáš rád používá náboženské fráze. Je nespokojený nad tím, že otcové v misii se málo baví o duchovních věcech. Ale představuje ještě jedno riziko, které hrozí i nám: špatné vyhodnocení aktuální duchovní situace, například stavu víry našich blízkých. Otec Tomáš vidí u Querryho určité osobní kvality a vyloží si je jako projevy víry, kterou by mu samozřejmě přál. Odmítá vidět, že jeho víra vyhasla, nebo možná není schopný to poznat. Podléhá sebeklamu. Sebeklam, to je jeden z velkých nepřátel věřícího člověka.

Krátce před dramatickým vyvrcholením příběhu říká Querry Ryckerovi: „Začínám si myslet, že mezi námi dvěma přece jen není takový rozdíl. Nevíme, co je láska. Vy předstíráte, že milujete boha, protože nemilujete nikoho jiného. Ale já předstírat nebudu. Jediné, co mi zůstalo, je určitý ohled na pravdu. To byla taky ta nejlepší stránka té trošky talentu, co jsem měl. Vy si vlastně pořád vymýšlíte, viďte, Ryckere?“ Určitý ohled na pravdu – díky tomu je mi v zásadě sympatický románový Querry i moji známí nevěřící, kteří si ho zachovali.

Kácení model, padání mýtů

Vyhaslý případ nám taky může rozšířit obzory o misiích. Když se zprávy z misií předělají na dobrodružný román, lehce o nich získáme romantické představy: černoušci bílé otce nadšeně vítají (ovšem až na striktně oddělené případy lidojedů) a brzo se celý kmen kompletně obrátí. Greene tam na rozdíl od nás byl a teď nám líčí misie, kde domorodci „věří napůl v Krista a napůl v Nzambiho“. I odjinud chodí zprávy, že v misijních územích pořád ještě přetrvávají pohanské obyčeje, i když domorodci přijali křesťanství. Může nás to zaskočit až zklamat: selhali ti domorodci, nebo sami misionáři? Ale podívejme se na náš národ a kontinent, který taky kdysi přijal křesťanství od misionářů, často svatých. Skáceli jsme všechny modly? Jak to, že i za křesťanských králů bujely pohanské pověry a dnes už ani nejsou křesťanští králové? A Vyhaslý případ říká o misiích v podstatě totéž, co ve stejné době sama církev. Poprvé vyšel 1961, zachycuje situaci z 50. let – a krátce nato, 7. prosince 1965, vyhlásil Druhý vatikánský koncil v dekretu o misiích Ad gentes: „I když má církev k dispozici, obecně vzato, úplný soubor prostředků ke spáse, neuplatňuje a nemůže je uplatňovat ani vždy, ani hned v celém rozsahu. Někdy je dokonce po slibném počátečním postupu nucena vzít s lítostí na vědomí ústup nebo aspoň zůstat ve stadiu nehotovosti a nedostatečnosti.“

Kromě Querryho je v románu ještě jeden ateista evropského typu: lékař leproserie doktor Colin. Má radost jako malý kluk, že už existuje lék na lepru, a my bychom mu ji možná zkazili pomyšlením, že po lepře přišlo AIDS. Ale i tady nás mírní Druhý vatikánský koncil, tentokrát v konstituci Gaudium et spes: „I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přesto má tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud může přispět k lepšímu uspořádání lidské společnosti.“

Doktor Colin je dále vyznavač evoluce a káže o ní Querrymu: „Kdybych se býval narodil jako myslící améba, byl bych snil o době, kdy přijdou primáti. Pokud můžeme soudit, usadila se evoluce s konečnou platností v lidském mozku. Mravenci, ryby, dokonce i opice došli až tam, kam mohli, ale v našich mozcích evoluce stále pokračuje – a panebože, jakou rychlostí! Už jsem zapomněl, kolik set miliónů let uplynulo mezi dinosaury a primáty, ale my jsme za svého života viděli, jak si Dieselův motor změnil v tryskový, jak lidi rozštěpili atom, jak objevili lék proti lepře. Já mám malinkou naději, nic víc, jen jedinou malinkou naději, že někdo, koho si lidi pojmenovali Ježíš Kristus, byl ten plodný prvek, který hledá ve zdi puklinu, kam by mohl zasadit semínko. Myslím na Ježíše jako na amébu, která se dala správným směrem.“ Tady se možná ozývá Pierre Teilhard de Chardin, který zemřel šest let před vydáním Vyhaslého případu, i když ten viděl Krista spíš jako vrchol evoluce – bod Omega dějin vesmíru.

Taky jsem nadšeně četl Chardina a nemám nic proti základní myšlence vývojové teorie a už vůbec nic proti tomu, že tady doktor Colin cítí de facto křesťanskou naději, ale začíná to pochybně. Změnil se motor, a ne lidský mozek. Ne schopnosti člověka. Vím jistě, co bych dělal jako améba? A z čeho soudíme, že evoluce sedí v mozku s konečnou platností? Když člověk evoluci nenastartoval, a zřejmě ji ani teď docela neřídí, jak může vědět, jak to celé bude pokračovat? A odkud ví, který směr je správný? Že by od „řiditele“ evoluce?

Z duše mi mluví Querry, když vzpomíná na svůj osud sakrálního architekta. Stavěl kostely s upřímnou uměleckou intuicí. „Ale lidem v nich nebylo dobře. Říkali, že nejsou postaveny na modlení. Mysleli tím, že nejsou románské, gotické ani barokní. A netrvalo ani rok a zaplácali je lacinými sádrovými soškami svatých; vytahali moje čistá okna a nastrkali do nich barevné sklo, dedikované mrtvým velkouzenářům, kteří zaživa štědře přispívali do diecézní pokladny, a když mi tak konečně zničili můj prostor i mé světlo, dokázali se zase modlit a byli dokonce pyšní na to, co zkazili.“

Jak bych neznal něco podobného: my chrámoví varhaníci rádi hrajeme opravdu duchovní písně, a lid obecný po nás žádá ty nejsladší kýče. I mistrně komponované mešní zpěvy se často rytmicky a harmonicky zjednodušují, takže pak vyznívají jako banální popěvky... Ale protože jsem muzikant, a ne architekt, mám, pokud jde o sakrální stavby, příliš laický vkus. Nedokážu se přetvařovat, v tom se trochu podobám Querrymu, až na to, že dospívám k opačnému postoji: opravdu se lépe cítím a modlím v tom, co mi připomíná kostel, i když je to secesní nebo pseudogotické, než v betonové budově, která vypadá zvenku jako nádraží a uvnitř jako konferenční sál. Neschválil bych přizdobování moderního kostela pouťovými soškami a lidovými malbami, ale zažil jsem něco stejně necitlivého: vybourávání oltářů a zatírání nástěnných maleb ve starších kostelích, které se zdůvodňovalo liturgickou reformou po koncilu.

Kdo dával pozor v náboženství

Vyhaslý případ vůbec obsahuje myšlenky nebo přímo aforismy, které mají svou logiku, ale daly by se obklopit diskusními příspěvky. V textu zůstávají buď bez odpovědi, nebo jenom se zdvořilou reakcí druhých postav: „To si opravdu myslíte?“ Dovolím si některé komentovat ex post nad stránkami knihy, i když si připadám jako komár, který zkouší štípnout slona.

Lepra se už tehdy dala vyléčit, ale někteří lidé se báli, že je i uzdravený může ještě nakazit. O tom mluví představený misie s lékařem: „Stejně mají lidé o malomocenství podivné představy, viďte, pane doktore.“ – „Učí se to z Bible. To máte jako s pohlavním životem.“ – „Škoda, že si lidé takhle vybírají, co se mají z Bible učit.“ Oj, jestli se někdo učí z Bible o pohlavním životě třeba v pasážích, kde patriarchové praktikují mnohoženství, nebo v Písni písní... Pokud doktoru Colinovi dobře rozumím, pak podle něho lidé vyčetli z Bible spíš omezování až démonizaci sexu. Ale ani rady apoštola Pavla ohledně manželství neobsahují tak podrobné, a tudíž striktní pokyny v této oblasti jako současná morální nauka církve, kterou Greene víckrát kritizoval.

Jedna z teologických improvizací doktora Colina: „Máme tady dosti nezvyklé křesťanství, ale říkám si často, jestli by bylo pro apoštoly tak nesrozumitelné jako sebrané spisy Tomáše Akvinského. Těm kdyby býval dokázal porozumět Petr, byl by to větší zázrak než seslání Ducha svatého, nemyslíte? Ostatně i nicejské krédo – pro mě to má příchuť vyšší matematiky.“ Chudák Tomáš Akvinský. Snad mu porozuměli aspoň nástupci apoštolů a rozpoznali, jak je důležitý pro filozofické vyjádření nauky církve, pro její zdůvodnění, když je to potřeba. Ano, Tomáš je jistě pyramida teologie, podle vzoru „suma teologie“. Ale nicejské krédo jako vyšší matematika? „... že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a zjevil jsi je maličkým.“ Normální věřící mu doufám aspoň intuitivně rozumí.

A jedna duchovní sebeobrana Querryho: „Vy se snažíte vtáhnout všechno do sítě vaší víry, otče, ale všechny ctnosti ukrást přece jen nemůžete. Mírnost není křesťanská, sebeobětavost není křesťanská, dobročinnost taky ne, výčitky taky ne. Řekl bych, že jeskynnímu člověku taky vhrkly slzy do očí, když viděl jiného plakat. Až jednou bude svět už definitivně chladnout, až se konečně ukáže, jak je vaše víra prázdná, najde se vždycky nějaký oblouzený, nevěřící hlupák, který svým tělem přikryje někoho jiného, aby ho zahřál ještě alespoň na hodinu života.“ Jenomže ten hlupák podle mě tu vlastnost zdědí po věřících předcích, kteří ji pěstovali mezi nevěřícími. Jistě církev nemá monopol na správné chování a všechny ctnosti nevznikly až v ní. Ale snad je integruje a rozpoznává, co je jinde dobré a co ne. Zdůrazňuje a vysvětluje jejich důležitost, abychom náhodou nezapomněli, že jsou to ctnosti. A Duch Boží nabádal lidi k dobrému i před Kristem. Člověk sám ze sebe dobro neprodukuje: určitě ne poté, co zklamal v ráji. A ten jeskynní člověk byl od ráje blíž než my, tedy časově. Jako by si na něj ještě pamatoval.

A ještě Querry: „Toto jest mé tělo, toto jest má krev. Když si tuhle partii čtu teď, tak mi připadá naprosto jasné, že je symbolická, ale jak můžete chtít na chudých rybářích, aby rozeznávali symboly?“ Jestli to Kristus myslel tak, že tělo a krev při poslední večeři jsou jenom symboly, ale své učedníky nechal při tom, aby to chápali doslova, pak asi nebyl dobrý „mistr a učitel“: to by udělal spíš manipulátor a podvodník.

Na poslední stránce říká doktor Colin představenému: „Váš pánbůh musí být trochu zklamán, když se podívá na ten svůj svět.“ – „Určitě vás nenaučili pořádně náboženství, když jste byl malý kluk. Bůh nemůže cítit zklamání ani bolest.“ – „Právě proto možná nestojím o to v něho věřit.“ A kam chodil do náboženství otec představený nebo spíš ten, kdo mu to napsal do scénáře? „Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém“ – je to sice antropomorfické vyjádření, ale naznačuje doufám jasně, že náš Bůh není necitelná vyrobená modla. Zklamání a bolest mu jistě neublíží, neumenší ho, ale jiná věc je, jestli je cítí a jak je cítí. Krásně to vysvětluje v knize Hledět na probodeného (česky 1996) jistý Joseph Ratzinger: „Bůh Starého zákona, který se hněvá, soucítí, miluje, se často zdál být blíže bohům překonaných náboženství než vznešenému pojmu boha antické filozofie. Na druhé straně však postava Ježíše, který měl strach, který se hněval, radoval, doufal i zoufal, leží v linii starozákonní ideje Boha. V něm, v Logu, který se stal člověkem, dosahují antropomorfismy Starého zákona své nejkrajnější radikálnosti a největší hloubky.“ Ano, Bůh má v Ježíši své srdce – nejsvětější, božské srdce. Pokud to byl jediný problém, mohl doktor Colin klidně stát o víru.

+ + +

Jak číst a komentovat takovou knihu, abych jí ani nekřivdil, ani ji nadšeně nespolkl i s háčkem, který je v ní možná schovaný? Greenovy hlavní romány na téma víry, a Vyhaslý případ zvlášť, sice obsahují leccos diskutabilního, ale vždycky mi přišly na stůl v pravý čas, abych se stačil zeptat, nakolik ty otázky nebo přímo výtky adresované současným křesťanům patří taky mně. Jako když v mašince zabliká kontrolka stavu paliva. Kontrolka oleje v lampě.