První zpráva dnešního dne (7. dubna 2017): Spojené státy americké vystřelily ze dvou válečných lodí ve Středozemním moři 59 střel Tomahawk proti letecké základně syrského prezidenta Bašara Asada západně od Homsu; důvodem zásahu bylo, že Asadova vláda svrhla v úterý (4. dubna) na město Idlíb chemické zbraně – o kterých ovšem prohlašuje, že je vůbec nemá...
Samozřejmě mám strach. Samozřejmě se bojím, že zásah Spojených států by mohl vést k tragickým důsledkům, a přistihuji se při – ze strachu vyplývajících – alibistických postojích: cosi ve mně říká (ovšemže potichu...): jen ať tam někde daleko raději v mukách umírají děti zasažené sarinem (je to hrůza hrůz, ale...), než aby vypukl globální konflikt, do kterého by vstoupili i Rusi, než rozpoutání třetí světové války... To je ovšem uvažování zcela & naprosto a velmi hnusné – hned je sám ze své mysli škubu a vytrhávám... (Naštěstí jsem ušetřen ještě horšího alibismu, jenž raději věří syrské & sovětské /postsovětské/ propagandě, která v rozporu s jasnými a průkaznými fakty tvrdí, že žádné chemické zbraně Asadova letadla nesvrhla – znáte to, takové to: „a kdoví jak ono to všechno je,“ jen aby člověk nemusel pohlédnout realitě jasně do tváře.)
Barack Obama namaloval v roce 2013 „červenou linii“ vůči Asadovu režimu, za níž už Spojené státy začnou jednat, a tou bylo použití bojových chemických látek. Modlilo se nás tehdy velmi mnoho, aby USA nezasáhly; báli jsme se globálního konfliktu. A Asad se Obamy lekl a prohlásil, že se vzdá svých zásob chemických zbraní – o kterých předtím prohlašoval, že je vůbec nemá – a skutečně předal spoustu jedů ke zničení. Samozřejmě, že mohlo být jasné, že člověk jako Asad bude podvádět, nemalou část zničujících látek si ponechá a za chvíli je znovu použije. Od roku 2013 se tak stalo minimálně třikrát.
Takto by Asad nemohl chovat, kdyby za ním nestálo Rusko. A nebojovalo proti syrské opozici s ním a nelhalo s ním. Asad se začal domnívat, že mu projde úplně všechno: stačí, když prohlásí, že černé je bílé, a Kreml mu to potvrdí; světová média pak začnou doplňovat k jeho válečným zločinům slovíčko údajný: „údajný útok chemickými zbraněmi“, „údajné použití bojových chemických látek“. Údajné, to je už skoro jako žádné.
Donald Trump má rád děti. Lásku k rodině uvedla v jedné z předvolebních debat jeho oponentka Hillary Clintonová, když měla říct nějakou Trumpovu dobrou vlastnost. Možná zareagoval emocionálně právě po zhlédnutí obrázků v mukách umírajících dětí, mluvil o nich ve svém projevu, když odůvodňoval zásah. Ale možná má nějaký promyšlený plán. Vždyť to není ani týden, co prohlásil, že svržení Asada už není cílem USA – takže možná (naučili jsme se už znát jeho rétoriku!) právě že je.
Rozhoduje ovšem postoj Ruska. Rusové byli o zásahu USA včas informováni a informovali tak i Asada: a střely Tomahawk pak zničily letištní zařízení, ale ne letadla. Ať je jakkoli, jen když se Američané dohodnou nějak s Rusy – ozývá se opět ten ustrašený alibista ve mně. A musím shromáždit všechny své mravní síly, abych mu řekl: takový postoj ovšem není zárukou ničeho. Ani míru.