Pandemie ustupuje. Postupně se vracíme do normálního života, začínají to říkat ministři i běžní občané.
Jen prosím dotaz: co je normální?
Pro některé naše spoluobčany je ovšem konec pandemie nepříjemná věc: od začátku tvrdili, že pandemie neexistuje, že jde o výmysl George Sorose a Billa Gatese a ve skutečnosti je to jen běžná sezónní „chřipečka“ – takže teď vlastně ani nemůže nic končit. Jako když po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu československé orgány tvrdily, že hladina radiace v ovzduší Československé socialistické republiky je normální – a pak se ztrapňovaly dalšími prohlášeními o tom, že radiace už klesla o polovinu…
Co je normální? No přece to, jak jsme žili před pandemií! Když se loni poprvé zdálo, že pandemie končí, uspořádaly některé skupiny občanů hostinu na Karlově mostě, od jednoho konce mostu až na druhý. Normální je konzumovat. Sedět u prostřeného stolu a bavit se a slavit.
Jaksi jsme přestali rozlišovat mezi „normální“ a „správné“.
„Když se pětadvacetiletý kluk snaží dostat holky do postele, je to normální,“ hájil počestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg poslance Dominika Feriho. Dostat do postele – ale jak? A to výmluvné množné číslo – kolik děvčat dostat do postele je normální? Pět – deset – sto? Každou?
Co je normální? To není nic banálního, to je závažná filozofická otázka, kterou si klade především fenomenologie.
Ale i v běžném životě je tato otázka závažná a důležitá. To, jak si na ni odpovíme, vede a motivuje naše jednání.
Odpověď na tuto otázku tak rozhoduje nejen o našem životě, ale i o naší věčné spáse.