Zírali jsme s údivem na ukrajinské Romy. S velkými ranci a mnoha malými dětmi v expresních vlacích a na chodbě nebo na perónech pražského hlavního nádraží a na trávníku před hlavním nádražím v Brně i jinde; nejsou ani trochu hluční, naopak jen tak sedí anebo leží a čekají – na co? Na další den života. Když prvně přišli mezi „normálními“ uprchlíky, někteří čeští úředníci v asistenčních centrech se s nimi ani nechtěli bavit – posílali je, ať jdou dál, do Německa, Německo je přece země pro příjímání nepohodlných imigrantů, i teď, bez Merkelové…
Mezitím jsme je už trochu „zvládli“: usadili jsme je kousek dál od těch nejnápadnějších míst – a přijali jsme opatření proti tomu, aby si jen pravidelně přijížděli pro podporu a mezitím odjížděli žebrat někam jinam. Hodně nám pomohly naše neziskové romské organizace. Nutíme také Maďarsko, aby si jich ráčilo všímat, když mu byli dobří k tomu, aby přijali maďarský pas a zvětšili tak počet Maďarů žijících v zahraničí…
Ukrajinští Romové jsou jiní než Romové u nás. Není možné je ubytovávat po jednotlivých rodinách, protože nikdy nežili jinak než v táborech – a bylo by třeba ubytovat společně tábor. Vždy byli zvyklí žít ze žebroty, a – ač je to neuvěřitelné – ani sovětský stát je nenutil k práci; ale také je nenutil chodit do školy, takže negramotnost je mezi nimi samozřejmá. To, co teď píšu, není rasismus, ale prostě konstatování faktů. Vzpomínám si na návštěvníky z Ukrajiny v sedmdesátých letech minulého století, jak fascinovaně hleděli do výkopu, kde se Rom oháněl lopatou: „Ce jaka deržava siľna – Cyhane pracujuť!“ Hle, jaký silný stát – Cikáni pracují!
Jsou to lidské bytosti a je třeba se jim věnovat, i když, jak řekl hejtman ústeckého kraje, bylo by třeba jednoho sociálního pracovníka na jednoho Roma. Před Bohem jsou nám rovni – a možná právě proto nám je Pán Bůh posílá, abychom si uvědomili, kde začíná a končí naše vlastní křesťanská víra.