Byla to zvláštní společnost, která byl přijata před dvaceti lety do Evropské unie: čtyři středoevropské postkomunistické země, potencionální přímořská velmoc Polsko a vnitrozemské Maďarsko, Česko a Slovensko, které ještě pouhých patnáct let předtím byly satelity Sovětského svazu, dále tři malé země u Baltského moře, ani ne deset let předtím ještě svazové republiky Sovětského svazu – Estonsko, Litva a Lotyšsko, také Slovinsko, jako zástupce bývalé Jugoslávie, a dva ostrovy ve Středozemním moři, maličká Malta a Kypr, jehož vláda ovládala jen část svého území, zbylou okupovalo a dodnes okupuje Turecko.
Teprve tímto přijetím se Evropská unie stala skutečně evropskou, ne pouze západoevropskou.
Dvacet let je dlouhá doba; lidé, kterým je dnes mezi dvaceti a třiceti, o mladších nemluvě, už na dobu, kdy jsme snad nebyli členy EU, nemají žádné vzpomínky.
Zato já – táhlo mi tehdy už na šedesátku – si vzpomínám na velké oslavy (vedené tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou), na zpěv Jiřího Suchého, jehož píseň o tom, že malá Babeta šla do světa, byla chvilku vydávána za „českou eurohymnu“…
A taky na to, že Václav Klaus, který byl před dvaceti lety jako prezident hlavou státu, strávil slavný okamžik vstupu do EU nikoli v centru Prahy, jak by se slušelo, nýbrž na hoře Blaník – jako by vyzýval tamní rytíře k nějakému zásahu…
O mnoho let později se Václav Klaus přiznal, že i když to byl právě on, kdo jako premiér v roce 1996 podával přihlášku do EU a vstup politicky podporoval, v referendu, které vstupu předcházelo, uklidnil své protievropské svědomí tím, že vhodil do urny lístek s Ne: hlasoval proti. Jak rafinované! Zabíraly ho při tom kamery a všichni jsme si – samozřejmě – mysleli, že hlasuje pro… Stejně tím ale nic nezměnil.
To já jsem tehdy nehlasoval; takových nás bylo 45 procent oprávněných voličů; bylo to jediné hlasování od roku 1990, kterého jsem se nezúčastnil. Ale co? Nic jsem tím nezměnil...
Máme tedy nad dvaceti lety v EU jásat, anebo plakat?
Václav Klaus, abych si ještě chvíli všímal jeho postojů, je velmi radikální: „Za dvacet let úspěšného vývoje České republiky to nepovažujeme,“ řekl o době členství naší země v unii. Tak, celkově, se vším, co se za těch dvacet let událo a stalo – „za dvacet let úspěšného vývoje České republiky to nepovažujeme“. Jako by o úspěšnosti Česka rozhodovalo jen členství anebo nečlenství v EU.
Ekonom Klaus ani nezmínil bilion korun, který jsme jako čistý zisk po odečtení našich plateb za těch dvacet let obdrželi prostřednictvím Bruselu od bohatších zemí EU, ani volný pohyb a nové příležitosti – je nesporné, že členství v Evropské unii nám zpříjemnilo život, otevřelo naší ekonomice nové trhy a stali jsme se bohatší. Ne, Klaus zmínil jen věci podle něj negativní, „zelené poblouznění“, „masovou migraci do samotného centra Evropy“, „vzestup ideologií jako genderismus“ a „válku na kraji Evropy“…
Kde je logika? Kdybychom před dvaceti lety do Evropské unie nevstoupili, toto vše by nenastalo? Anebo by nás to snad minulo? Samozřejmě, že by to nastalo – a nic z toho by nás nás neminulo, a zasáhlo by nás to možná ještě hůř, kdybychom členy EU nebyli.
Jenže jde o něco jiného. Jestliže se dříve říkalo, že k sjednocení Evropy není alternativa, že náš kontinent nemůže zůstat tváří v tvář Číně a Americe rozdrobený na hrst nespolupracujících malých i velkých států – ale že existuje alternativa ke ZPŮSOBU, jakým se Evropa sjednocuje, dnes už to neplatí.
Alternativa není. Ďábel je den ode dne mocnější.
Síly, které si přejí nejen vyvrácení tradičních evropských hodnot, víry a způsobu života, ale i samotných základů lidského rodu a lidské existence, jsou již tak silné, že před nimi na této zemi neutečeme nikam.
Alternativou je jen nový příchod Pána Ježíše a život budoucího věku.