Řadu let jsem si říkal, že nekonečné hromadění majetku, pohodlí, luxusu, zábavy a prázdnoty v západním světě nemůže trvat věčně. Že se musí něco stát. A když to přišlo, jsem zaskočen. Nepatřím nakonec taky k těm mnoha „nalakovaným“ křesťanům, kteří si pouze k pohodlnému životu přidali bonus v podobě chození do kostela a více či méně duchovního života?
Dobře maskované střihy, vytváření nových kontextů a uplatnění materiálů záměrně vypuštěných při autorizaci jednoho z papežových rozhovorů – jedním slovem manipulace stojí za nejnovějším mediálním rozruchem kolem údajně nového papežova přístupu ke stejnopohlavním párům...
Je to, či spíše bývala, v každém kostele samozřejmost. Někde poblíž vchodu se nacházela kropenka, nádoba se svěcenou vodou. Vcházející křesťané v kropence smáčeli ruce a žehnali se znamením kříže. Stejně tak činili při odchodu. Valná většina kropenek je na svém místě doposud. Jenže jsou prázdné! Nahradily je flakonky či dávkovače s dezinfekčním roztokem. Ne, nemám v úmyslu zpochybňovat nezbytná hygienická opatření. Jen bych rád upozornil na fakt, že je něco špatně. Ještě jsem nepotkal člověka, kterému by žehnání svěcenou vodou chybělo...
Základní školu jsem začal navštěvovat v padesátých letech minulého století – tedy na samém jejich konci, v září 1959. Když slyším cosi o tom, že v šedesátých letech už u nás nešlo o totalitní režim, jen těžko se bráním vzteku. Jako dítě navštěvující v těch letech základní školu jsem nosil na krku rudý pionýrský šátek, ačkoli se mi nelíbil ani trochu – prostě proto, že ho nosili všichni, a nikdo, ani já, si netroufl vyčlenit se z řady...
Nynější politická situace je v České republice značně kuriózní: Menšinovou vládu tvoří absurdní koalice strany slovenského populistického miliardáře a takřka do bezvýznamnosti se propadající strany socialistů. A tuto koalici drží u moci svými hlasy komunisté, o nichž dnešní premiér dříve prohlašoval, že by do vlády jimi podporované nikdy nevstoupil. Parlamentní opozice je názorově nejednotná a její demokratická část není často schopna se ani v zásadních věcech shodnout. V zahraniční politice i v některých dalších otázkách panuje značný nesoulad mezi vládou, opozicí a takřka nefunkčním prezidentem...
V roce 2000, tedy až deset let po sametové revoluci, Poslanecká sněmovna českého Parlamentu přes silný odpor levice odhlasovala, že 28. září bude státním svátkem. Z původního návrhu „Den české státnosti – svatý Václav“ ovšem zůstal jenom Den české státnosti. To je signifikantní. Smysl svatováclavské tradice totiž ve skutečnosti není v tom, že Václav svým krátkým pozemským životem a následnou přítomností v celých dějinách národa představuje (a ne pouze „symbolizuje“) státnost – ale že představuje křesťanský ráz této státnosti!
Vzpomínám si, jak mě ohromilo, když jsem jako patnáctiletý poprvé uslyšel to slovo – „Člověk je tvor futurocentrický“. Co z toho plyne? Že budoucnost je pro člověka víc, než to, co prožívá teď? Ale jde o to, na jakou budoucnost myslíme: velkou, anebo malou, logickou, nebo nelogickou, vyplývající z prognóz, anebo vítající nás radostně vzdor prognózám; hmotnou, anebo duchovní, na této zemi, nebo mimo tuto zem; vzdálenou, anebo blízkou, tak blízkou, že jakákoli jen trochu vzdálenější budoucnost je nám bláznovstvím, co je doma, to se počítá...
