Aktuálně

V druhé půli června jsem strávil týden na moravském Slovácku. Nebudu tajit, že mne přilákal Strážnický festival. Prostě nádhera! Jenže jsem si už v tom červnu nemohl nevšimnout, jak jižní Moravě chybí voda. Cestou jsme překonávali mostky, pod kterými se černala vyschlá koryta potůčků. Na zahradě u domu v Ratíškovicích, kde jsme bydleli, chřadla poslední vegetace. U Tvarožné Lhoty, na nádherném přírodním koupališti, vyschl přítok. Voda zatím v nádrži byla! Tou dobou bylo u nás doma, na Rakovnicku, ještě hej! Dvakrát přišly bouřky a pěkně se zalilo. Jenže od té doby už taky nic. Ještě jsou na tom v sousedním Lounsku...

Tak jsem to udělal! ... ale po pořádku. Už v první třídě nám říkali, že když si s někým podáváme ruku, máme se mu dívat do očí. A že podat ruku a odvrátit zrak je projev hrozné nezdvořilosti. Přímo urážka. V našich katolických kostelích se tak ovšem děje dnes & denně. Je to skutečně velmi časté. Kolikrát ti při pozdravení pokoje někdo podá ruku a podívá se jinam...

Květnové divadelní představení Naše násilí, vaše násilí s blasfemickou scénou Ježíše Krista znásilňujícího muslimku vyvolalo množství protichůdných reakcí. Je proto vhodné si položit několik otázek, například, jak je možné, že nikoliv materiální zájmy, mocenský boj, ale vyjádření v podobě dramatického díla rozpoutalo otevřený konflikt...

Je to úžasné podobenství. Thajští chlapci zůstali uvězněni v jeskyni, voda dědičného hříchu jim zatopila cestu ke světlu. Sami se nemohli zachránit. Musel přijít někdo zvenčí, kdo jim přinesl spásu. „Vezmeš nás ven?“ ptáme se my, také uvěznění v jeskyni, Pána Ježíše, jako se ptali chlapci potápěčů, sotva je uviděli. „Ne, ještě ne,“ říká Pán Ježíš. Musíme ještě zůstat v jeskyni a čekat na příhodný okamžik. A pak se ponořit do smrti, se kterou nikdo z nás, uvězněných, nemá zkušenost, nikdy jsme se do ní nepotápěli, a projít ke světlu. Sami bychom se ven nedostali. On nás zachrání.

Žijeme v době petic. Jak je to dávno, co jste podepsali nějakou petici? Mě připadá, že podepisuji téměř každý den. Mnoho už u nás různé petice změnily – a je mnoho i toho, s čím ani o kousek nehnuly... Co je zvykem ve společnosti, projeví se vždycky nějakou formou i v církvi: také jsem zažil už řádku petic, které měly za cíl dosáhnout něčeho v církvi. Nejpodivnější (i když myslím, žel, nikoli ojedinělá) byla petice k církevním představeným proti jejich úmyslu přeložit někam jinam oblíbeného místního faráře – s podpisy sbíranými pilně v kostele i před kostelem...

Slyšel jsem v přímém přenosu jen asi dvě hodiny debaty – a pak jsem sledoval závěrečné hlasování o důvěře pro druhou, prý lepší, vládu Andreje Babiše: 105 pro poslanců pro, 91 proti, 4 absence – z toho 2 z rodinných důvodů, jeden, totiž Milan Chovanec z ČSSD, jako výraz politického postoje a jeden, Zdeněk Ondráček z KSČM, snad jako výraz obecného znechucení světem... Jsem rád, že poslanci ODS, pirátů, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostů a nezávislých si dali tu „zbytečnou práci“ a podrobili vládu a okolnosti jejího vzniku důkladné kritice...