Šel jsem s knězem, který přijel na náš tábor na návštěvu, kolem krásné horské říčky. Nezurčela, doslova zpívala. Občas se ozval z lesa hlas, který jsem nedokázal určit. „Tento svět je nepochybně past, ale to jen mezi námi, nikomu neříkej, že jsem ti něco takového řekl,“ řekl kněz – a poznal jsem, že mluví současně s nadsázkou i vážně... „Největší problém tohoto světa je, že je skutečně tak velmi krásný. Tak krásný, že samozřejmě nemohl vzniknout z ničeho,“ odmlčel se, „všechny civilizace světa od pravěku po Řím a po Řecko uznávaly nějaké bohy nebo nějakého Boha a klaněly se jim. Ale vždy se vyskytovali i ti, kteří vše duchovní odmítali...“
Sidebar
RSS
Malá zamyšlení
Nepozdravení pokoje
Tak jsem to udělal! ... ale po pořádku. Už v první třídě nám říkali, že když si s někým podáváme ruku, máme se mu dívat do očí. A že podat ruku a odvrátit zrak je projev hrozné nezdvořilosti. Přímo urážka. V našich katolických kostelích se tak ovšem děje dnes & denně. Je to skutečně velmi časté. Kolikrát ti při pozdravení pokoje někdo podá ruku a podívá se jinam...
Petice o faráře
Žijeme v době petic. Jak je to dávno, co jste podepsali nějakou petici? Mě připadá, že podepisuji téměř každý den. Mnoho už u nás různé petice změnily – a je mnoho i toho, s čím ani o kousek nehnuly... Co je zvykem ve společnosti, projeví se vždycky nějakou formou i v církvi: také jsem zažil už řádku petic, které měly za cíl dosáhnout něčeho v církvi. Nejpodivnější (i když myslím, žel, nikoli ojedinělá) byla petice k církevním představeným proti jejich úmyslu přeložit někam jinam oblíbeného místního faráře – s podpisy sbíranými pilně v kostele i před kostelem...
Podobenství
Je to úžasné podobenství. Thajští chlapci zůstali uvězněni v jeskyni, voda dědičného hříchu jim zatopila cestu ke světlu. Sami se nemohli zachránit. Musel přijít někdo zvenčí, kdo jim přinesl spásu. „Vezmeš nás ven?“ ptáme se my, také uvěznění v jeskyni, Pána Ježíše, jako se ptali chlapci potápěčů, sotva je uviděli. „Ne, ještě ne,“ říká Pán Ježíš. Musíme ještě zůstat v jeskyni a čekat na příhodný okamžik. A pak se ponořit do smrti, se kterou nikdo z nás, uvězněných, nemá zkušenost, nikdy jsme se do ní nepotápěli, a projít ke světlu. Sami bychom se ven nedostali. On nás zachrání.
Ostrov blaženosti
Mnoho z toho, co vidíme kolem sebe, nás děsí. Domácí politika i zahraniční. Chapadla ruské propagandistické chobotnice, plížící se internetovými sociálními sítěmi do hlav stále většího počtu našich spoluobčanů. 12. dubna, na výročí letu Jurije Gagarina do vesmíru, zaznělo v OSN z úst ruského delegáta, že jeho země nevylučuje válku s USA – a to nebyl vtip. Ale přesto žijeme na Ostrově blaženosti: u nás se neválčí, nikdo nás nebombarduje, zločinnost je malá, mafie, které u nás působí, zabíjejí jen vzácně – a většinou samy mezi sebou...