Aktuálně

Určitě není ani rochu normální, že desetina dospělých osob v České republice má na krku exekuci. V evropském kontextu je cosi takového ojedinělé. Je dobře – ale jinak by to ani nebylo možné – že zákonodárci tuto situaci konečně jaksi řeší. V televizi jsem sledoval, jak se s tímto tématem vyrovnával Ivan Pilip, bývalý ministr financí....

V předvečer slavnosti svatého Václava říká reportérka hlavních zpráv v České televizi, že „podle legendy byl kníže Václav zavražděn tady ve Staré Boleslavi“. Tak podle legendy, nebo doopravdy? Za chvilku se ukáže na obrazovce lebka. Ani antropologové nezpochybňují, že patří Václavovi! Problém je v tom, že slovo „legenda“ má dnes v češtině několik významů: mimo jiné je to také „rozšiřovaná nepravdivá, smyšlená zpráva; pověst, výmysl, smyšlenka“...

První pravidlo prozíravého čtenáře u jakýchkoliv oficiálních dokumentů zní – čím medovější řeč, tím větší obezřetnost je třeba. Istanbulská úmluva není výjimkou. Bránit násilí na ženách je tak samozřejmý a správný požadavek, že je nutně podezřelý. Proč potřebujeme mezinárodní smlouvu, když máme vlastní zákony?

Mám takovouto představu: hory, vysoko na horách, až na úpatí vrcholků pokrytých lesy, košáry s dřevěnými ploty – a v nich ne ovce, ale smečky neklidných, hrozivě vyjících vlků. A představuji si, že právě do těch ohrad někdo vypustí ovce; kolik to je úzkostí, kolik strachu každý den; kolik úhybných manévrů, jaký život, aby na sebe člověk příliš neupozornil, ale úplně schovat se nemůže, přece se musí taky někdy napást a vlci hlídají tu nejlepší trávu...

Když jeskyňky deklarovaly vůči Smolíčkovi nevinnou výzvu, že si chtějí jen ohřát prstíčky (kdo by odmítl trochu tepla promrzlým ženám!), bylo by třeba určité zkušenosti, kterou ještě pacholíček neměl, aby se poznalo, že jejich skutečným cílem je cosi jiného. Když je Smolíček pustil dovnitř, prstíčky si, pravda, taky ohřály, ale hlavně ho unesly a – 

Kdysi se mi dostala do ruky starší kniha – životopis Panny Marie od českého duchovního spisovatele, už si nevzpomenu na jeho jméno ani na název díla. Ale snad je tak dobře: nevím, jak by na mne kniha působila dnes, kdybych se k ní vracel. Nevím, jestli dojem z knihy, který mi zůstal v duši, je správný: často se mi totiž stává, že něco, co si pamatuji, se mi pod vlivem dalších myšlenek a zážitků v paměti mění, a třeba až k k nepoznání...